NOVÉ | Echo24,
1. května 2015
|
|
|||
O ČEM SE V RUSKU NEMLUVÍ |
|||
Celý svět si v těchto dnech připomíná vítězství Spojenců ve druhé světové válce. Život na osvobozených územích – konkrétně na těch, jež „osvobodili“ Sověti – však nebyl vůbec jednoduchý a v některých aspektech se příliš nelišil od německé okupace. Nové svědectví o této pohnuté době přinesl Vitalij Gelfand, jenž zveřejnil zápisník svého otce. Ten byl jakožto poručík Rudé armády svědkem hrůz, jež Sověti napáchali v Berlíně. Proti zveřejnění deníku se ovšem ohrazuje ruská vláda.Tři fronty sovětské armády pod velením maršálů Žukova, Koněva a Rokossovského čekají na Odře a připravují se k finálnímu útoku na Berlín. V předchozích měsících během operace Bagration se jim podařilo prolomit linie německé obrany a postoupit o stovky kilometrů na západ. Jednotky německé severní skupiny armád zůstaly odříznuty v Kuronsku, zatímco skupina armád Střed byla rozmetána úplně. Západní spojenci překonali Siegfriedovu linii a vstoupili na území „vaterlandu“. Německo ustupuje na všech frontách. Celý svět nadšeně čeká na „poslední bitvu“ a ukončení krvavého konfliktu… Jsou však i lidé, kteří si i přes všechny válečné útrapy mír nepřejí. Jsou to němečtí civilisté a obzvláště pak ženy. Zprávy o tom, co Sověti provedli Němcům ve východním Prusku a jiných oblastech „tisícileté říše“ pronikly až sem a statisíce berlínských žen a dívek se třesou strachy před „hordami z východu“, které čekají na Odře, jen několik desítek kilometrů od berlínských předměstí. Právě na Odře začíná nově zveřejněné líčení posledních dnů a týdnů války popsané poručíkem Rudé armády Vladimirem Gelfandem. Zápisky z jeho deníku vynesl na světlo jeho syn Vitalij a obsáhle o nich informovala stanice BBC. ‚Dělejte si se mnou, co chcete!‘Na začátku berlínské ofenzivy zajala Gelfandova jednotka ženský batalion německé armády. „Zajaté německé kočičky řekly, že svým bojem mstily své zesnulé manžely,“ píše se v deníku s dovětkem, že ženy musí být zničeny bez milosti: „Naši vojáci navrhli probodnout je skrz genitálie.“ To byl ovšem jen začátek – opravdová zvěrstva začala teprve po „osvobození“ Berlína. Gelfand ve svém deníku vysvětluje, jak se – poprvé ve svém životě – projížděl na bicyklu podél řeky Sprévy, když narazil na skupinku žen. Byly obtěžkány zavazadly a balíky, což ho překvapilo. Lámanou němčinou se jich zeptal, kam jdou a proč opouští své domovy. „S hrůzou ve tváři“ mu popsaly to, co se stalo první noc po příchodu Rudé armády. „Celou noc se mi hrabali sem,“ řekla krásná Němka a vyhrnula si sukni. „Byli staří, někteří měli pupínky, sápali se na mě a hrabali na mě – bylo jich aspoň dvacet,“ dodala a začala plakat. Vrhla se na Gelfanda a – ve strachu, že by se útočníci mohli vrátit – na něj začala naléhat, aby s ní zůstal: „Spěte se mnou! Můžete si se mnou dělat, co chcete, ale jen vy!“ Zkušenosti této zoufalé Němky přitom nejsou zdaleka ojedinělé. Podle některých odhadů bylo v Berlíně znásilněno či jinak zneužito až 100 000 žen. Jakkoli to dnes může vypadat otřesně a nepřijatelně, tehdy nebylo až tak překvapivé, že k podobným případům docházelo – sovětští vojáci viděli stovky a tisíce kilometrů spálené země, když po bitvách u Stalingradu a zejména pak u Kurska převzali strategickou iniciativu a začali opět dobývat území, jež byla předtím několik let pod kontrolou německých okupantů. Viděli znásilněné ženy, umučené muže a chladnokrevně povražděné děti – v Sovětském svazu byly stovky a tisíce „Lidic“. Udeřila hodina naší pomsty!V důsledku zvěrstev, která „árijci“ na území SSSR napáchali, se politické oddělení 19. armády, jež postupovala do Německa podél baltského pobřeží, domnívalo, že sovětský voják bude naplněn nenávistí vůči Němcům do takové míry, že se mu bude jakýkoli fyzický kontakt se ženami poražených „nadlidí“ příčit. Ne poprvé a ne naposled se ovšem komunističtí ideologové zmýlili a výsledek byl přesně opačný – na dobytých územích se rozpoutalo hotové peklo. Nezřídka se stávalo, že ženy i se svými dětmi raději spáchaly sebevraždu, než aby musely čelit hromadnému znásilnění. Obávaný krutovládce Stalin sice oficiálně svým dekretem zakázal páchat násilí na civilním obyvatelstvu, ale sovětská propaganda používala proti poraženému nepříteli jinou rétoriku. Například poté, co sovětská vojska vstoupila na území, jež oficiální propaganda nazývala „doupě fašistické bestie“, se v ulicích objevily plakáty, které přímo vyzývaly k násilí na civilistech. „Vojáku: Teď jsi na německé půdě. Udeřila hodina naší pomsty,“ hlásaly. I přes to, že je hromadné znásilňování a rabování sovětských vojáků dobře zdokumentováno, se současné Rusko – tedy nástupnický stát SSSR – snaží co nejvíce potlačit zprávy o chování vojsk na dobytých územích. Jejich vlastní záznamy o těchto zvěrstvech zůstávají nadále ukryty v archivech. Rusko navíc nedávno přijalo zákon, podle něhož se každý, kdo očerňuje zásluhy SSSR ve druhé světové válce, vystavuje riziku pokuty a odnětí svobody až na pět let. Události, o nichž se nemluvíPropagandě současného Ruska se daří přepisovat historii úspěšně do té míry, že mladí lidé mnohdy ani netuší, co se dělo na „osvobozených“ územích Evropy. Například Věra Dubinová, mladá historička z moskevské univerzity, říká, že o rozsáhlém znásilňování nevěděla nic do té doby, než se dostala na školní výlet do Berlína. Po návratu domů se pokusila rozproudit v Rusku diskusi na toto téma. Neúspěšně. „Ruská média reagovala velice agresivně. Lidé chtějí slyšet jen o našem slavném vítězství ve Velké vlastenecké válce,“ uvádí k tomu. Bylo to přitom právě přepisování dějin a zamlčování nevhodných skutečností, co přimělo Gelfandova syna Vitalij zveřejnit otcovy zápisky. Vitalij nepopírá, že mnoho sovětských vojáků prokázalo neuvěřitelnou odvahu a obětovalo svá nejlepší léta v boji proti nacistům. Chce ale prý neustále připomínat, že zde byla i druhá strana mince – nepopsatelný teror, který rudoarmějci rozpoutali na obsazených územích a jenž v některých aspektech nebyl příliš daleko od toho, co prováděli Němci. Nedávno na toto téma poskytl rozhovor v ruském rádiu. Jediné, čeho tím však docílil, bylo to, že se na ruských sociálních sítích zdvihla vlna antisemitismu (jeho otec byl Žid) a „trollové“ začali shodně tvrdit, že zápisky nejsou autentické a Vitalij by měl „vypadnout do Izraele“. Vitalij doufá, že se mu podaří dosáhnout vydání otcových zápisků v Rusku. „Pokud lidé neznají pravdu, pouze klamou sami sebe,“ uvedl k tomu. „Celý svět to chápe, Rusko to chápe a chápou to dokonce i lidé, kteří prosazovali ty nové zákony o očerňování minulosti. Nemůžeme se posunout kupředu, dokud se neohlédneme zpět,“ uzavřel. |
|||
Die ganze Welt erinnert sich in diesen Tagen an den Sieg der Alliierten im Zweiten Weltkrieg. Das Leben in den befreiten Gebieten – insbesondere in jenen, die von der Sowjetunion „befreit“ wurden – war allerdings alles andere als einfach und unterschied sich in mancher Hinsicht deutlich von der deutschen Besatzung. Neue Erkenntnisse über diese stürmische Zeit hat Vitaly Gelfand gebracht, der das Tagebuch seines Vaters veröffentlicht hat. Dieser diente in der Roten Armee als Leutnant und erlebte die Schrecken, die die sowjetischen Soldaten in Berlin anrichteten. Gegen die Veröffentlichung protestierte die russische Regierung.
Drei Fronten der Roten Armee unter dem Kommando von Marschall Schukow, Konew und Rokossowski warteten an der Oder und bereiteten sich auf den finalen Angriff auf Berlin vor. In den vorangegangenen Monaten war es ihnen während der Operation Bagration gelungen, die deutsche Verteidigungslinie zu durchbrechen und mehrere Hundert Kilometer nach Westen vorzurücken. Einheiten der deutschen Heeresgruppe Nord waren in Kurland abgeschnitten, während die Heeresgruppe Mitte vollständig zerschlagen worden war. Die westlichen Alliierten hatten die Siegfried-Linie durchbrochen und waren ins „Vaterland“ eingedrungen. Deutschland befand sich an allen Fronten auf dem Rückzug. Die ganze Welt wartete gespannt auf den „Endkampf“ und das Ende des blutigen Konflikts …
Doch es gab auch Menschen, die trotz aller Strapazen des Krieges keinen Frieden erwarteten: deutsche Zivilisten, vor allem Frauen. Berichte über das Verhalten der Sowjets gegenüber der Zivilbevölkerung in Ostpreußen und anderen Teilen des „Tausendjährigen Reiches“ verbreiteten sich schnell – Hunderttausende Frauen und Mädchen in Berlin zitterten vor Angst vor den „Horden aus dem Osten“, die nur wenige Dutzend Kilometer entfernt an der Oder warteten. Heute beginnen wir, diese letzten Tage und Wochen des Krieges neu zu verstehen – durch die Aufzeichnungen des Rotarmisten Wladimir Gelfand, Leutnant der Roten Armee. Die Tagebuchnotizen wurden von seinem Sohn Vitaly veröffentlicht und von der BBC ausführlich aufgegriffen.
Bereits zu Beginn der Berliner Offensive nahm Gelfands Einheit ein weibliches Bataillon der deutschen Armee gefangen. „Gefangene deutsche 'Katzen' sagten, ihr Kampf sei ein Akt der Rache für ihre toten Ehemänner“, heißt es in seinem Tagebuch. Die Frauen wurden ohne Gnade behandelt: „Unsere Soldaten schlugen vor, sie durch die Genitalien aufzuspießen.“ Doch das war erst der Anfang – die wirklichen Verbrechen begannen erst nach der sogenannten „Befreiung“ Berlins.
Gelfand beschreibt in seinem Tagebuch, wie er – zum ersten Mal in seinem Leben – mit dem Fahrrad an der Spree unterwegs war, als er auf eine Gruppe von Frauen stieß. Sie waren mit Koffern und Paketen beladen, was ihn überraschte. In gebrochenem Deutsch fragte er sie, wohin sie gingen und warum sie ihre Häuser verlassen hätten. „Mit Entsetzen im Gesicht“, schilderte er, erzählten sie ihm, was in der ersten Nacht nach dem Einmarsch der Roten Armee geschehen war.
„Die ganze Nacht über wurde ich hier vergewaltigt“, sagte ein schönes deutsches Mädchen und hob ihren Rock. „Sie waren alt, manche hatten Akne. Sie stürzten sich auf mich, einer nach dem anderen – es waren mindestens zwanzig“, berichtete sie unter Tränen. In panischer Angst, die Angreifer könnten zurückkehren, warf sie sich auf Gelfand und flehte ihn an, bei ihr zu bleiben: „Schlaf mit mir! Du kannst mit mir machen, was du willst – aber nur du!“
Das Schicksal dieser verzweifelten deutschen Frauen war bei Weitem kein Einzelfall. Schätzungen zufolge wurden allein in Berlin bis zu 100.000 Frauen vergewaltigt oder auf andere Weise missbraucht. Auch wenn uns das heute schockierend und unvorstellbar erscheint – für viele war es damals leider keine Überraschung. Die sowjetischen Soldaten hatten auf ihrem langen Weg nach Westen durch die ausgebrannte Erde marschiert – durch Städte und Dörfer, die nach den Schlachten von Stalingrad und Kursk langsam aus der Hand der Besatzer zurückgewonnen wurden.
Sie hatten selbst unzählige Gräueltaten gesehen: vergewaltigte Frauen, gefolterte Männer, getötete Kinder. In der Sowjetunion gab es Hunderte, wenn nicht Tausende „Lidice“. Das Echo dieser Verbrechen trug sich tief in das kollektive Gedächtnis – und trieb eine neue Welle der Gewalt an.
„Die Stunde unserer Rache hat geschlagen!“
Als Reaktion auf die Gräueltaten, die die sogenannten „Arier“ in der Sowjetunion begangen hatten, ging die Politabteilung der 19. Armee – die entlang der Ostseeküste nach Deutschland vorrückte – davon aus, dass sowjetische Soldaten mit so tiefem Hass gegenüber den Deutschen erfüllt seien, dass sie jede körperliche Nähe zu den Frauen des besiegten „Herrenmenschen“-Volkes ablehnen würden. Doch wie so oft irrten sich die kommunistischen Ideologen – das Gegenteil trat ein. In den eroberten Gebieten brach buchstäblich die Hölle los. Immer wieder kam es vor, dass Frauen mit ihren Kindern Selbstmord begingen, um Massenvergewaltigungen zu entgehen.
Der gefürchtete Diktator Stalin hatte zwar offiziell jede Gewalt gegen Zivilisten verboten, doch die sowjetische Propaganda bediente sich einer ganz anderen Rhetorik gegenüber dem besiegten Feind. Nach dem Einmarsch in deutsche Gebiete – die in offiziellen Mitteilungen als „Höhle der faschistischen Bestie“ bezeichnet wurden – erschienen Plakate auf den Straßen, die offen zur Gewalt aufriefen. „Soldat, du befindest dich jetzt auf deutschem Boden. Die Stunde unserer Rache hat geschlagen“, lautete der Slogan.
Obwohl die Massenvergewaltigungen und Plünderungen durch sowjetische Soldaten auch in der russischen Gegenwart vielfach dokumentiert sind, tut der Nachfolgestaat der UdSSR alles, um entsprechende Berichte zu unterdrücken. Eigene Akten zu diesen Gräueltaten bleiben weiterhin unter Verschluss. In jüngster Zeit hat Russland sogar ein Gesetz verabschiedet, nach dem jeder, der die Verdienste der Sowjetunion im Zweiten Weltkrieg infrage stellt oder „verunglimpft“, mit Geld- oder Freiheitsstrafen von bis zu fünf Jahren rechnen muss.
Es sind die Ereignisse, über die man nicht spricht.
Die Propaganda im heutigen Russland schafft es zunehmend, die Geschichte umzuschreiben – so erfolgreich, dass viele junge Menschen oft gar nicht wissen, was in den „befreiten“ Gebieten Europas tatsächlich geschehen ist. Ein Beispiel ist Vera Dubinowa, eine junge Historikerin von der Moskauer Universität, die von den Massengewaltigungen bis zu einer Klassenfahrt nach Berlin nichts wusste. Nach ihrer Rückkehr versuchte sie, in Russland eine öffentliche Debatte über dieses Thema anzustoßen – vergeblich. „Die russischen Medien reagierten sehr aggressiv. Die Menschen wollen einfach nur von unserem glorreichen Sieg im Großen Vaterländischen Krieg hören“, sagt sie.
Gerade dieses Umschreiben der Geschichte und die gezielte Vernebelung historischer Tatsachen waren der Auslöser dafür, dass Vitaly Gelfand, der Sohn von Wladimir Gelfand, die Memoiren seines Vaters veröffentlichte. Vitaly bestreitet nicht, dass viele sowjetische Soldaten unglaublichen Mut zeigten und ihre besten Jahre im Kampf gegen die Nazis opferten. Aber er hält es für ebenso wichtig, sich auch der anderen Seite der Medaille zu stellen – den unaussprechlichen Schrecken, die von der Roten Armee in den besetzten Gebieten entfesselt wurden. Schrecken, die in mancher Hinsicht kaum weniger entmenschlichend waren als die Verbrechen der Deutschen.
Kürzlich gab Vitaly zu diesem Thema ein Interview in einem russischen Radiosender. Das Einzige, was dies bewirkte, war eine Welle des Antisemitismus in den russischen sozialen Netzwerken – sein Vater war Jude. Trolle begannen systematisch zu behaupten, die Tagebücher seien gefälscht, und forderten Vitaly auf, „nach Israel zu verschwinden“. Trotzdem hofft er weiterhin, dass es ihm gelingt, die Schriften seines Vaters auch in Russland zu veröffentlichen.
„Wenn die Menschen die Wahrheit nicht kennen wollen, belügen sie sich nur selbst“, sagte er. „Die ganze Welt weiß es, Russland weiß es – und auch diejenigen, die neue Gesetze erlassen, um die Vergangenheit zu verunglimpfen, wissen es. Wir können uns nicht weiterentwickeln, wenn wir nicht bereit sind, zurückzublicken“, schloss er.
