Z deníku rudoarmějce: Probodneme je skrz genitálie

‚Dělejte si se mnou, co chcete!‘

Na začátku berlínské ofenzivy zajala Gelfandova jednotka ženský batalion německé armády. „Zajaté německé kočičky řekly, že svým bojem mstily své zesnulé manžely,“ píše se v deníku s dovětkem, že ženy musí být zničeny bez milosti: „Naši vojáci navrhli probodnout je skrz genitálie.“ To byl ovšem jen začátek – opravdová zvěrstva začala teprve po „osvobození“ Berlína.

Gelfand ve svém deníku vysvětluje, jak se – poprvé ve svém životě – projížděl na bicyklu podél řeky Sprévy, když narazil na skupinku žen. Byly obtěžkány zavazadly a balíky, což ho překvapilo. Lámanou němčinou se jich zeptal, kam jdou a proč opouští své domovy. „S hrůzou ve tváři“ mu popsaly to, co se stalo první noc po příchodu Rudé armády. „Celou noc se mi hrabali sem,“ řekla krásná Němka a vyhrnula si sukni. „Byli staří, někteří měli pupínky, sápali se na mě a hrabali na mě – bylo jich aspoň dvacet,“ dodala a začala plakat. Vrhla se na Gelfanda a – ve strachu, že by se útočníci mohli vrátit – na něj začala naléhat, aby s ní zůstal: „Spěte se mnou! Můžete si se mnou dělat, co chcete, ale jen vy!“

Zkušenosti této zoufalé Němky přitom nejsou zdaleka ojedinělé. Podle některých odhadů bylo v Berlíně znásilněno či jinak zneužito až 100 000 žen. Jakkoli to dnes může vypadat otřesně a nepřijatelně, tehdy nebylo až tak překvapivé, že k podobným případům docházelo – sovětští vojáci viděli stovky a tisíce kilometrů spálené země, když po bitvách u Stalingradu a zejména pak u Kurska převzali strategickou iniciativu a začali opět dobývat území, jež byla předtím několik let pod kontrolou německých okupantů. Viděli znásilněné ženy, umučené muže a chladnokrevně povražděné děti – v Sovětském svazu byly stovky a tisíce „Lidic“.

Udeřila hodina naší pomsty!

V důsledku zvěrstev, která „árijci“ na území SSSR napáchali, se politické oddělení 19. armády, jež postupovala do Německa podél baltského pobřeží, domnívalo, že sovětský voják bude naplněn nenávistí vůči Němcům do takové míry, že se mu bude jakýkoli fyzický kontakt se ženami poražených „nadlidí“ příčit. Ne poprvé a ne naposled se ovšem komunističtí ideologové zmýlili a výsledek byl přesně opačný – na dobytých územích se rozpoutalo hotové peklo. Nezřídka se stávalo, že ženy i se svými dětmi raději spáchaly sebevraždu, než aby musely čelit hromadnému znásilnění. 

Obávaný krutovládce Stalin sice oficiálně svým dekretem zakázal páchat násilí na civilním obyvatelstvu, ale sovětská propaganda používala proti poraženému nepříteli jinou rétoriku. Například poté, co sovětská vojska vstoupila na území, jež oficiální propaganda nazývala „doupě fašistické bestie“, se v ulicích objevily plakáty, které přímo vyzývaly k násilí na civilistech. „Vojáku: Teď jsi na německé půdě. Udeřila hodina naší pomsty,“ hlásaly. 

I přes to, že je hromadné znásilňování a rabování sovětských vojáků dobře zdokumentováno, se současné Rusko – tedy nástupnický stát SSSR – snaží co nejvíce potlačit zprávy o chování vojsk na dobytých územích. Jejich vlastní záznamy o těchto zvěrstvech zůstávají nadále ukryty v archivech. Rusko navíc nedávno přijalo zákon, podle něhož se každý, kdo očerňuje zásluhy SSSR ve druhé světové válce, vystavuje riziku pokuty a odnětí svobody až na pět let. 

Události, o nichž se nemluví

Propagandě současného Ruska se daří přepisovat historii úspěšně do té míry, že mladí lidé mnohdy ani netuší, co se dělo na „osvobozených“ územích Evropy. Například Věra Dubinová, mladá historička z moskevské univerzity, říká, že o rozsáhlém znásilňování nevěděla nic do té doby, než se dostala na školní výlet do Berlína. Po návratu domů se pokusila rozproudit v Rusku diskusi na toto téma. Neúspěšně. „Ruská média reagovala velice agresivně. Lidé chtějí slyšet jen o našem slavném vítězství ve Velké vlastenecké válce,“ uvádí k tomu.

Bylo to přitom právě přepisování dějin a zamlčování nevhodných skutečností, co přimělo Gelfandova syna Vitalij zveřejnit otcovy zápisky. Vitalij nepopírá, že mnoho sovětských vojáků prokázalo neuvěřitelnou odvahu a obětovalo svá nejlepší léta v boji proti nacistům. Chce ale prý neustále připomínat, že zde byla i druhá strana mince – nepopsatelný teror, který rudoarmějci rozpoutali na obsazených územích a jenž v některých aspektech nebyl příliš daleko od toho, co prováděli Němci.

Nedávno na toto téma poskytl rozhovor v ruském rádiu. Jediné, čeho tím však docílil, bylo to, že se na ruských sociálních sítích zdvihla vlna antisemitismu (jeho otec byl Žid) a „trollové“ začali shodně tvrdit, že zápisky nejsou autentické a Vitalij by měl „vypadnout do Izraele“. Vitalij doufá, že se mu podaří dosáhnout vydání otcových zápisků v Rusku.

„Pokud lidé neznají pravdu, pouze klamou sami sebe,“ uvedl k tomu. „Celý svět to chápe, Rusko to chápe a chápou to dokonce i lidé, kteří prosazovali ty nové zákony o očerňování minulosti. Nemůžeme se posunout kupředu, dokud se neohlédneme zpět,“ uzavřel.