Co se dělo se zajatými rudoarmějkami? Jaký byl osud zajatých žen z Wehrmachtu? |
||
|
||
Pomocné ženské síly Wehrmachtu v Paříži v roce 1940. FOTO: commons.wikimedia.org/CC BY-SA 3.0 de | ||
|
||
Padnout do zajetí je pro vojáka vždycky nepříjemné. Za některých okolností to může být pohroma, zvláště když dvě zuřivě bojující strany neberou velké ohledy ani na své vojáky. Bylo to tak i v případě bojů Rudé armády s wehrmachtem. | ||
|
||
Nebojovali
jen muži, ale také ženy, a také ony se ocitaly
v pozici zajatců. Spolehlivých informací o tom, co
se stalo se ženami, které bojovaly na straně wehrmachtu, SS a
dalších jednotek Hitlerovy armády a pak padly do
zajetí Rudé armády, není mnoho. To, co se
ví, ale nezní dobře. Plný armádní status dostaly ženy ve wehrmachtu až koncem srpna 1944, do té doby byly pouze „civilními zaměstnankyněmi“, a to ve všech divizích. Ruský web Russia7.ru připomíná deníkové záznamy Vladimira Gelfanda. Byl sovětským důstojníkem, který se zúčastnil útoku na Berlín a jako válečný veterán zemřel počátkem 80. let v Dněpropetrovsku. Jeho deníky byly již před nějakou dobou publikovány. „Dvaadvacetiletý poručík Gelfand byl přímým účastníkem vojenských operací a popsal incident, který se odehrál na oderské frontě na počátku jara 1945. Sovětská vojska na hlavu porazila ženský prapor, který na ně útočil. Byly to takzvané ,mstitelky za manžele ztracené na frontě‘. Vojíni Rudé armády chtěli zajaté Němce ,zvráceným způsobem‘ ubodat, ale výsledkem bylo, že ,vytříděné‘ dívky byly rozděleny do tří kategorií. První byly… Rusky(!), druhá manželky důstojníků a příbuzné Hitlerových vojáků, které se k nim hrdě hlásily, a třetí skupina byly dívky. Ty si vojáci rozdělili takzvaně ,na kavalce‘. Jejich další osud není uveden. Ty ostatní (především Rusky) byly zastřeleny, bez mučení a bez výsměchu.“ Je jistě nutné to doplnit pohledem i z druhé strany, tedy jak se vedlo zajatým rudoarmějkám v rukou Němců. Jejich osudy popisuje web Unrecht-erinnern.info. „Ženy z Rudé armády, které se staly německými válečnými zajatkyněmi, byly obvykle okamžitě odděleny od mužů. Na začátku války se dokonce střílelo. Základem byl rozkaz polního maršála Waltera von Reichenau z 29. června 1941, který byl však 3. července odvolán. Přesto v následujícím období docházelo k opakovaným vraždám. Němečtí vojáci se nemuseli obávat žádných následků svých činů. Až do roku 1943 byly zajaté ženy do Německa přiváženy pouze tehdy, pokud je wehrmacht mohl využít ve vojenských nemocnicích ve stalagách. Jinak zůstaly v táborech na okupovaných územích ve speciálně oddělených oblastech. Tam byly krmeny stejně špatně jako jejich mužští kamarádi. Od roku 1943 byly ženy kvůli nedostatku pracovních sil v Německé říši oficiálně propouštěny ze zajetí a musely vykonávat nucené práce jako civilní „východní dělnice“ nebo jako vězeňkyně v koncentračních táborech. V sovětské poválečné společnosti byly válečné zajatkyně přehlíženy stejně jako muži. Pokud se o jejich osudu vůbec mluvilo, musely patřit k odbojové skupině nebo mít hrdinský příběh, jako ženy z koncentračního tábora Ravensbrück. Historička Ramona Saavedra Santisová, která studovala zejména ženy z tohoto tábora, popisuje, že ženy vracející se ze zajetí často zažívaly sexualizované násilí v průběhu „filtrace“. Byli obviňovány, že se již „obětovaly“ Němcům nebo že byly „znásilněny“ nepřítelem, a proto byly považovány za morálně méněcenné.“ Když se ale vrátíme k Německu, ani tam často není silné povědomí o tom, jak silně byly ženy do války zapojeny přímo v řadách armády. Otázkou se zabýval v článku německý Zeit.de. „Německé ženy se na podpoře druhé světové války podílely mnohem aktivněji, než se veřejnost dlouho domnívala. Jak ukazují nedávné výzkumy, byly využívány nejen jako dělníce v průmyslu a zemědělství, aby nahradily rychle rostoucí počet odvedených mužů, a jako zdravotní sestry a ošetřovatelky, kterých sloužilo v Německém červeném kříži asi 400 000, ale také jako pomocnice wehrmachtu. Celkem sloužilo ve wehrmachtu asi 500 000 většinou mladých a svobodných žen, které byly nasazeny ve všech válečných oblastech v armádě, letectvu a námořnictvu, aby uvolnily vojáky pro službu na frontě. 160 000 z nich se přímo zapojilo do bojů jako pomocnice flaku (protiletadlové dělostřelectvo). Na konci druhé světové války připadala na každých 20 vojáků wehrmachtu nejméně jedna žena. Na domácí frontě pak bylo 500 000 říšských leteckých dozorkyň. Nedávno historička Wendy Lowerová ve své knize „Hitlerovi pomocníci“ znovu ukázala, že i ženy se na nacistických genocidách podílely mnohem více, než se dlouho předpokládalo; jen k SS jich patřilo 10 000. Rozsah ženské válečné podpory ve druhé světové válce tak dalece převyšoval nejen podporu v první světové válce, ale i podporu amerických a britských protivníků. Obě země také potřebovaly ženy jako pomocné vojenské síly pro válku. Větší počet žen byl mobilizován do bojů pouze v Sovětském svazu. Zde také oficiálně sloužily jako vojákyně, odhadem 520 000. Dalších 300 000 jich bylo nasazeno v protivzdušné obraně a asi 500 000 v náletové válce, 300 000 jako zdravotní sestry a 500 000 jako zdravotnice.“ Válka nebyla nikdy jen čistě „mužská záležitost“ a v moderní době to platí ještě víc. K tomu patří také nesčetné smutné nebo přinejmenším dramatické příběhy žen, které by se za normálních okolností pro život v uniformě nerozhodly. |
||
© Forum24
Was geschah mit den gefangenen Frauen der Roten Armee? Welches Schicksal erlebten gefangene Wehrmachtsfrauen? |
||
|
||
Frauenhilfskräfte der Wehrmacht in Paris im Jahr 1940.. FOTO: commons.wikimedia.org/CC BY-SA 3.0 de | ||
|
||
Für einen Soldaten ist es immer unangenehm, gefangen genommen zu werden. Unter bestimmten Umständen kann es eine Katastrophe sein, insbesondere wenn zwei erbittert kämpfende Seiten sich nicht einmal sonderlich um ihre eigenen Soldaten kümmern. Dies war auch bei den Kämpfen der Roten Armee mit der Wehrmacht der Fall. | ||
|
||
Es
kämpften nicht nur Männer, sondern auch Frauen, und auch sie
befanden sich in der Lage von Gefangenen. Es gibt nicht viele
verlässliche Informationen darüber, was mit Frauen geschah,
die auf der Seite der Wehrmacht, der SS und anderer Einheiten der
Hitler-Armee kämpften und dann von der Roten Armee gefangen
genommen wurden. Was bekannt ist, klingt aber nicht gut. Den vollen Heeresstatus erhielten Frauen in der Wehrmacht erst Ende August 1944, bis dahin waren sie in allen Divisionen nur „zivile Angestellte“. Die russische Website Russia7.ru erinnert an die Tagebucheinträge von Vladimir Gelfand. Er war ein sowjetischer Offizier, der am Angriff auf Berlin beteiligt war und als Kriegsveteran Anfang der 1980er Jahre in Dnepropetrowsk starb. Seine Tagebücher wurden vor einiger Zeit veröffentlicht. „Der 22-jährige Leutnant Gelfand war direkter Teilnehmer an Militäreinsätzen und beschrieb einen Vorfall, der sich im Frühjahr 1945 an der Oderfront ereignete. Sowjetische Truppen schlugen frontal ein Frauenbataillon, das sie angriff. Sie waren die sogenannten „Rächer der an der Front verlorenen Ehemänner “. Die Soldaten der Roten Armee wollten die gefangenen Deutschen auf „perverse Weise “ erstechen , doch das Ergebnis war, dass die „aussortierten “ Mädchen in drei Kategorien eingeteilt wurden. Die ersten waren ... Russen(!), die zweiten waren Ehefrauen von Offizieren und Verwandte von Hitler-Soldaten, die sich stolz als sie ausgab, und die dritte Gruppe waren Mädchen. Die Soldaten teilten sie in sogenannte „Gruppen “ ein . Ihr weiteres Schicksal wird nicht angegeben. Die anderen (hauptsächlich russische Frauen) wurden erschossen, ohne Folter und ohne Spott.“ Es ist sicherlich notwendig, es durch einen Blick von der anderen Seite zu ergänzen, nämlich wie es den gefangenen Frauen der Roten Armee in den Händen der Deutschen erging. Ihre Schicksale werden auf der Website Unrecht-erinnern.info beschrieben . „Frauen der Roten Armee, die in deutsche Kriegsgefangenschaft gerieten, wurden in der Regel sofort von den Männern getrennt. Zu Beginn des Krieges kam es sogar zu Schießereien. Grundlage war der Befehl des Generalfeldmarschalls Walter von Reichenau vom 29. Juni 1941, der jedoch am 3. Juli widerrufen wurde. Dennoch kam es in der Folgezeit immer wieder zu Morden. Deutsche Soldaten mussten keine Konsequenzen für ihr Handeln befürchten. Bis 1943 wurden gefangene Frauen nur dann nach Deutschland gebracht, wenn die Wehrmacht sie in den Lazaretten der Stalags einsetzen konnte. Ansonsten blieben sie in Lagern in den besetzten Gebieten in speziell abgetrennten Gebieten. Dort wurden sie genauso schlecht ernährt wie ihre männlichen Begleiter. Aufgrund des Arbeitskräftemangels im Deutschen Reich wurden Frauen ab 1943 offiziell aus der Kriegsgefangenschaft entlassen und mussten als zivile „Ostarbeiterinnen“ oder als Häftlinge in Konzentrationslagern Zwangsarbeit leisten. In der sowjetischen Nachkriegsgesellschaft wurden weibliche Kriegsgefangene genauso verachtet wie Männer. Wenn über ihr Schicksal überhaupt gesprochen wurde, mussten sie einer Widerstandsgruppe angehören oder eine Heldengeschichte haben, wie die Frauen des Konzentrationslagers Ravensbrück. Die Historikerin Ramona Saavedra Santis, die insbesondere Frauen aus diesem Lager untersuchte, beschreibt, dass Frauen, die aus der Gefangenschaft zurückkehrten, während des „Filtrationsprozesses“ häufig sexualisierte Gewalt erlebten. Ihnen wurde vorgeworfen, sie hätten sich bereits den Deutschen „geopfert“ oder seien vom Feind „vergewaltigt“ worden und galten daher als moralisch minderwertig. Aber wenn wir nach Deutschland zurückkehren, ist auch dort oft nicht klar, wie stark Frauen direkt in den Reihen der Armee am Krieg beteiligt waren. Das Thema wurde in einem Artikel der deutschen Zeit.de angesprochen. „Deutsche Frauen haben den Zweiten Weltkrieg viel aktiver unterstützt, als die Öffentlichkeit lange glaubte. Wie neuere Forschungen zeigen, wurden sie nicht nur als Industrie- und Landarbeiter als Ersatz für die stark steigende Zahl eingezogener Männer und als Krankenschwestern und Krankenpfleger, von denen etwa 400.000 beim Deutschen Roten Kreuz dienten, eingesetzt, sondern auch als Hilfskräfte der Wehrmacht. Insgesamt dienten etwa 500.000 überwiegend junge und unverheiratete Frauen in der Wehrmacht, die in allen Kriegsgebieten bei Heer, Luftwaffe und Marine eingesetzt wurden, um Soldaten für den Frontdienst freizustellen. 160.000 von ihnen waren als Hilfskräfte der Flak (Flugabwehrartillerie) direkt an den Kämpfen beteiligt. Am Ende des Zweiten Weltkriegs kam auf 20 Wehrmachtssoldaten mindestens eine Frau. An der Heimatfront befanden sich damals 500.000 Reichsfluglotsen. Kürzlich hat die Historikerin Wendy Lower in ihrem Buch „Hitlers Helfer“ erneut gezeigt, dass auch Frauen weitaus stärker an den Nazi-Völkermorden beteiligt waren, als lange angenommen; Allein 10.000 gehörten der SS an. Das Ausmaß der Kriegsunterstützung von Frauen im Zweiten Weltkrieg übertraf damit bei weitem nicht nur die Unterstützung im Ersten Weltkrieg, sondern auch die Unterstützung amerikanischer und britischer Gegner. Beide Länder brauchten auch Frauen als militärische Hilfstruppen für den Krieg. Lediglich in der Sowjetunion wurde eine größere Zahl von Frauen zum Kampf mobilisiert. Hier dienten sie offiziell auch als Soldaten, schätzungsweise 520.000. Weitere 300.000 wurden in der Luftverteidigung und etwa 500.000 im Luftschutz eingesetzt, 300.000 als Krankenschwestern und 500.000 als Sanitätshelfer.“ Krieg
war nie eine rein „Männersache“ und in der Neuzeit
gilt dies umso mehr. Dazu gehören auch unzählige traurige
oder zumindest dramatische Geschichten von Frauen, die sich
normalerweise nicht für ein Leben in Uniform entscheiden
würden. |
||